První sněhová nadílka je sice nádherná, ale pro řidiče a ještě konkrétněji pro řidičky to není žádná radost. Zvláště bydlí-li na kopci, který musí sjíždět za všech okolností. Takže ani já, když jsem zjistila, kolik je venku sněhu, jsem nebyla nijak nadšená. To jsem však nevěděla, co mě čeká za horor. Bydlím na kopci, a pokud se chci dostat dolů do vesnice, musím sjet buď dost ostré serpentýny, nebo jet prudkou dlážděnou ulicí, která když namrzne, tak je jako kluziště. Pak si ještě můžu vybrat místní úzké uličky, které jsou rovněž zakončeny nějakou prudkou zatáčkou a navíc bývají absolutně neprojeté. Z těchto skvělých nabídek jsem po zralé úvaze vybrala kombinovanou trasu, která se mi zdála nejbezpečnější. Začala jsem sjířdět mírný kopec a už jsem tušila, že to nebude jen tak. Auto se nekontrolovatelně sunulo dolů a já jsem jen tak tak zabrzdila před ostrou zatáčkou. Bylo mi jasné, že zatáčku nesjedu, takže co teď. Snažila jsem se vycouvat nahoru, ale nešlo to. Když jsem se chtěla podívat jak cesta vypadá a vystoupila z auta, zabržděné auto se rozjelo a já do něj musela rychle naskočit. Moje dítě, které jsem vezla do školy, bylo dost vystrašené a pořád se mě ptalo, co budeme dělat. To kdybych věděla. Naštěstí si mě po chvíli všiml soused, rychle přiskočil a auto mi podložil špalkem. No a pak už to šlo jako po másle. Zavolala jsem manželovi do práce, že stojím na kopci a nemůžu ani tam ani zpět. Manžel přijel, sjel prudký kopec jako by nic a já jsem si řekla, že už nikdy v takovém počasí nesednu do auta. Dnes večer jsem nechala auto dole ve vesnici a poslušně vyšla kopec pěšky. V noci má totiž mrznout a sněžit, a tak nechci znovu riskovat. Uvidíme jak mi to dlouho vydrží.